Kobylá nad Vidnávkou - pův. umístění Tomíkovice (část obce Žulová) 2370

Torzo kamenného kříže (?). Kámen ve tvaru nepravidelného písmene T. Případná ramena značně zkrácena a zakulacena. Horní část případného kříže zcela chybí. Do zachovalé horní části byl v minulosti umístěn malý kovový kříž. Ten je zmiňován již ve Vlastivědě pol. okr. Jeseník z roku 1893. Josef Nitsche v roce 1928 uváděl, že jej do kamene nechal umístit kaplan, otec Kirchmann. Kdy se tak stalo není ovšem známo. Na těle kamene má být rytina křížku.

Litinový křížek dobře patrný na snímku Angely Drechsler, patrně z 20. let 20. století. Kříž na kameni ještě zmiňuje roku 1966 Rudolf Zuber, kněz, církevní historik a archivář. V neznámé době byl zkorodovaný kříž z kamene odlomen. Na zrestaurovaný kámen má být nyní osazen kříž nový.

Patrně šlo o hraniční kámen (kříž ?). Původně stával u polní cesty z Kobylé do Tomíkovic a dál do Skorošic. Učitel Johann Spielvogel ve Vlastivědě z roku 1893 jej situuje na kopec "Koblitzberg", poblíž staré okresní silnice. Již tehdy byl tento kámen nazýván jakožto „Der steinerne Junge“, t. j. Kamenný chlapec. Pověst pak vypráví o zkamenělém pastýři, který v záchvatu vzteku proklínal chléb jež dostal ke svačině a dokonce do něj udeřil bičem.

Již zmíněný učitel Johann Spielvogel uvádí, že šlo o "kamenný sloup s malým železným křížem". Kdy byl křížek do horní části kamene umístěn, není známo. Ovšem učitel Josef Nitsche (1928) uvádí, že jej tam nechal umístit kaplan, otec Kirchmann. Kříž je dobře vidět na snímku z 20. let 20. století vlastivědné pracovnice a učitelky hudby Angely Drechsler. Římskokatolický kněz, církevní historik a archivář Rudolf Zuber v 60. letech píše, že jde o "hraniční kámen s křížem". Ostatně jeho zbytky byly na kameni patrné i později po jeho odstranění. 

Kámen zavazel při orbě, byl proto nakonec zahrabán a na dlouhá léta zmizel z očí. Po letech byl náhodou objeven a přemístěn na zahradu patřící k domu Tomíkovice 364, kde zůstal několik let. V roce 2024 obec Kobylá požádala o vrácení kamene a bylo ji vyhověno. Následně byl kámen předán k restaurování a současně bylo objednáno vyhotovení repliky kříže, který na kameni několik let sice býval, ale s původním smyslem památky neměl žádnou spojitost, jak bylo výše uvedeno. Tuto repliku zhotovili učni odborného učiliště v Horních Heřmanicích. 

Na základě doporučení Národního památkového ústavu bude kámen (socha) vrácen co nejblíže svému původnímu místu. Místo, kde stál dříve, dnes ovšem spadá do katastru města Žulová. Proto bylo vybráno nové umístění u obecní vodárny, která je v majetku obce Kobylá. Zde také vznikne odpočinkové místo. Zatím nebyl kámen ještě vrácen do obce, a tedy uvedené místo na mapě je zatím přidáno jen s předstihem.

Již roku 1893 je zmíněna učitelem Johannem Spielvogelem pověst o "Kamenném chlapci". V ní se stručně vypráví, že pastýř dostal od svého pána na svačinu tvrdý chléb. Když to při svačině zjistil, rozzlobil se, hodil ho na zem a s proklínáním ho udeřil bičem. V tu chvíli zkameněl. Na závěr píše: "Říká se, že místní lidé už kámen odsunuli, ale když ho znovu zkontrolovali, byl zpět na svém původním místě. Pokud se kousek kamene odlomí, na rozbitém kusu se údajně objeví kapky krve."

Učitel Josef Nitsche v knize „Deutsche Volkssagen aus Nordwestschlesien“ (1928, 1930) přináší pověst nazvanou "Kamenný chlapec poblíž Tomíkovic" - "Nedaleko Tomíkovic jednou jeden pasáček hnal své stádo na pastvu. Když v poledne vytáhl z kapsy chléb, všiml si, že jeho pan na něj zapomněl dát máslo. Přepadl ho záchvat vzteku. Hodil chléb na zem, popadl bič a šlehal po něm jako šílenec. Celou dobu křičel z plných plic: „Chlebe, dej mi máslo!“ Sotva však pronesl poslední slovo, náhle zkameněl. Je tam vidět dodnes." Jak vidíme, šlo již o poněkud rozšířenější verzi staršího příběhu.

Zmíněnou pověst rozsáhle převyprávěl o pět let dříve též Adolf Rompel v díle "Sagen aus Westschlesien". V závěru pověsti, kdy chlapec šlehá do chleba podrobně popisuje: "Při první ráně ucítil pastýř-Naz palčivou bolest v nohou, ale nedbaje na to, udeřil chléb bičem podruhé a potřetí. Nemohl zvednout ruku k čtvrté ráně, neboť během svého svatokrádežného činu zkameněl, nejprve od nohou, pak až po hruď a nakonec až po temeno hlavy, takže proměněn v kamenný sloup se již nemohl hnout." Když se pastýř v poledne nevrátil se stádem, šli se někteří muži podívat na Koblitzberg, kde k jejich úžasu a hrůze našli kamenný sloup, který nikdy předtím neviděli. V trávě ležela nádoba s nedotčeným tvarohem a chlebem, kolem kterého byl omotán bič. Závěr povídky končí slovy: "Kamenný sloup dodnes stojí na kopci Köblitz jako památník vzdorující nepříznivému počasí a lidem je všeobecně známý jako: Kamenný chlapec."

Na stránkách obce Kobylá můžeme tuto pověst číst v rozšířené verzi (https://www.oukobyla.cz/obec/historie-povesti-mapa/povesti ): Kamenný chlapec

Tento příběh se měl udát na kopci nad Liškovými, dříve Koblitzbergu (Koblitzův kopec). V té době byl pánem v Kobylé Koblitz, podle pověsti pán dobrý a spravedlivý. Lidem zbytečně nekřivdil. V jeho vsi byl sirotek Ignác, který ztratil rodiče ve 4 letech a vychovávala jej babička. Ta byla na chlapce příliš mírná, stále jeho poklesky omlouvala, že je ještě mladý. Jenže i ona za nedlouho umřela a Ignác zůstal sám  ve 14 letech. Pán mu dal práci, stal se pasákem krav. Měl k ruce psa Philacxe dobrého hlídače. Když jednou pásl na Koblitzově kopci, přinesla mu služka ze statku jídlo. Nechtělo se mu ani pro jídlo vstát , ani služebné nepoděkoval. Jakmile dostal hlad šel se podívat co dostal dobrého, ale když zjistil že dostal chleba a hrnek tvarohu začal se zlobit - kde je máslo. Ke skromnosti tedy vychovávaný nebyl. Začal křičet dupat nohama a tu spatřil bič. Popadl jej několikrát s ním zatočil a uhodil do chleba. V tom pocítil , že mu nohy spaluje žár, stávají se necitlivé. Ještě několikrát švihl bičem a zkameněl docela. Večer se na statku sháněli po pasákovi a tu se objevil věrný pes i se stádem . Philacx kňučel a smutně se otáčel a lidé šli za ním. Na kopci viděli kámen v podobě člověka obtočený bičem. U něho ležel hrnek s tvarohem a chléb. Dnes tam stojí jako výstraha lidem kteří opovrhují chlebem a poctivou prací.

Zcela jinou pověst převyprávěl římskokatolický kněz, církevní historik, archivář a knihovník Rudolf Zuber:

"U cesty z Kobylé do Tomíkovic stojí hraniční kámen s křížem, zvaný Kamenný jinoch. Pojí se k němu tato pověst. Kdysi vyrůstaly spolu jako děti jediná dceruška šoltyse v Kobylé jménem Linda a o něco starší sousedův chlapec Richard. Když dospěli, odešla Linda na vychování do kláštera a Richard šel na studie do Vratislavi. Po návratu domů byl přijat Lindiným otcem do služeb jako soudní úředník. Pak se vrátila i Linda a mladí lidé se opět spolu přátelsky stýkali jako kdysi. Bavívali se o nejvšednějších věcech a trvalo dosti dlouho, než si Richard uvědomil, že Lindu rád vidí a že se ho v její přítomnosti zmocňuje neklid a chvění. Netroufal si jí však nikdy ani slovíčkem naznačit své city. Když se jednou přece jen odvážil přirovnat její krásnou pleť k hlazenému supíkovickému mramoru, řekla mu, že jí už v klášteře říkali Lythie, tj. Kamenná (podle řeckého lithos, kámen). Richardovi se zdálo, že není krásnějšího jména na světě a začal jím Lindu nazývat. Zároveň si však uvědomoval marnost svého citu ke krásné dívce a v zoufalství si přál, aby zkameněl. Když se jednoho dne Lythii díval do očí a už chtěl vyřknout své vyznání, pocítil, jak od nohou začíná kamenět a proto aspoň rozpřáhl ruce po dívce. Tu si teprve dívka uvědomila, jak ji jinoch miloval a než zkameněla jeho ústa, políbila jej. Richard se ještě stačil usmát a zcela znehybněl. Linda od žalu odešla z vesnice a nikdy se neprovdala. Později zlí lidé urazili soše ruce, vítr a dešť smyly poslední jinochův úsměv a jen za prudkého větru je prý kolem sochy slyšet slova: Lythie, Lythie!"

Heimatkunde des politischen Bezirkes Freiwaldau, Vydalo sdružení učitelů Jeseník, 1893 - z kapitoly: Domsdorf. Von Johann Spielvogel, Oberlehrer, str. 81

Adolf Rompel: Sagen aus Westschlesien, vydal L. Richter, Albrechtice, (1923): Část 2: Vidnava a její okolí, str. 171-175: Der steinerne Junge auf dem Koblitzberge

Josef Nitsche: Deutsche Volkssagen aus Nordwestschlesien, Freiwaldau, vl. nákladem, 1928, str. 65-66: Der steinerne Junge bei Domsdorf

Josef Nitsche: Deutsche Volkssagen aus Nordwestschlesien, Freiwaldau, 1930 (2. rozšířené vydání), str. 69

Angela Drechsler: Altvaterland: Urkundenregesten und zusammenfassende Gedanken über die Dorfverhältnisse im Neisser Fürstentum österr. Anteil, heute Bezirk Freiwaldau, Schlesien. II. Teil, Kommissionsverlag Friedrich Grosse, Olmütz [cca 1930] - pozn. fotografie v části „Anhang“ (příloha), str. 248: Grenzkreuz „der steinerne Junge“ am Kobelsberg, am Weg zwischen Jungferndorf und Domsdorf

Rudolf Zuber: Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava: Profil, 1966 - (pověst k obci Kobylá): str. 327-328

https://www.oukobyla.cz/obec/historie-povesti-mapa/povesti 

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Jesenik/Tomikovice.html

Vložil: Oldřich Dvořák (2026)