Kobylá nad Vidnávkou - pův. umístění Tomíkovice (část obce Žulová) 2370

Torzo kamenného kříže (?). Kámen ve tvaru nepravidelného písmene T. Případná ramena značně zkrácena a zakulacena. Horní část případného kříže zcela chybí. Do zachovalé horní části byl v minulosti umístěn kovový kříž. Již gymn. profesor v Opavě Anton Peter roku 1867 uvádí, že „otec Kirchmann, bývalý místní kaplan v Jungferndorfu (tedy dnešní Kobylé n. V.), na něj nechal připevnit malý železný krucifix“. Kdy se tak stalo není jasné. Původní kříž můžeme vidět na snímku amatérské badatelky Angely Drechsler, patrně z 20. let 20. století. Kříž na kameni zmiňuje ještě roku 1966 Rudolf Zuber, kněz, církevní historik a archivář. V neznámé době byl zkorodovaný kříž z kamene odlomen, ale jeho zbytky na kameni zůstaly. Na zrestaurovaný kámen byl letos (2026) instalován kříž nový. Mezi rameny kříže na jedné straně je číslo (1)820, snad letopočet. Nabízí se otázka, zda nebyl právě v této době na onen kámen doplněn kovový kříž. Co se týče osoby zmíněného kaplana, otce Kirchmanna, zatím se nepodařilo nalézt žádné informace k němu vedoucí. Zajímavé ovšem je, že v blízkosti předpokládaného umístění kříže (kamene) měl polnost nějaký Kirchmann z č. 5. Zda měl nějakou spojitost s oním kaplanem je ovšem naprosto nejasné.

Původně kříž stával u cesty z Kobylé do Tomíkovic a dál na Žulovou. Anton Peter roku 1867 k umístění píše: „Dodnes je kámen vystaven vedle cesty nad kopcem Koblitzberg, západně od Jungferndorfu, který se údajně v dřívějších dobách nazýval Koblitzdorf nebo Kobelsdorf.“ Také učitel Johann Spielvogel ve „Vlastivědě“ z roku 1893 jej situuje na kopec Koblitzberg, poblíž staré okresní silnice. Vrch Kobelsberg se nachází jihozápadně od Kobylé, již na katastru vsi Tomíkovice (dnes součást města Žulová) - můžeme jej vidět vyznačen kupř. na mapě stabilního katastru z roku 1836. Podle místního pamětníka, jak mi bylo sděleno, stával kámen zhruba zde: 50,3339223N, 17,1125696E, tedy asi 500 m od hranic katastrů Kobylá (dříve Jungferndorf) a Tomíkovic (Domsdorf). Dodnes dochovaná boží muka z přelomu 18. a 19. století, od roku 1964 zapsána mezi kulturní památky, se nachází přesně na hranicích katastrů a jsou vyznačena i na výše uvedené mapě. 

Již Anton Peter tento kámen nazývá jakožto „Der steinerne Junge“, t. j. Kamenný chlapec. Pověst pak vypráví o pastýři, který v záchvatu vzteku proklínal chléb, který dostal ke svačině a dokonce do něj udeřil bičem. Za trest zkameněl. Pověst byla mnohokráte převyprávěna. Jak bylo v popisu památky zmíněno, již A. Peter uvádí, že byl na horní části kamene umístěn kovový kříž: „Otec Kirchmann, bývalý místní kaplan v Jungferndorfu, na něj nechal připevnit malý železný krucifix.“ Tuto informaci uvádí později též učitel Josef Nitsche (1928). Zda ji převzal, nebo byla tato informace ještě živá, není jasné. Johann Spielvogel roku 1893 pouze píše, že šlo o „kamenný sloup s malým železným křížem“. V díle „Altvaterland“ vlastivědné pracovnice, povoláním učitelky hudby, Angely Drechsler můžeme spatřit vzácný historický snímek „kamenného chlapce“. Pod snímkem pak stojí za pozornost označení kamene jakožto „Grenzkreuz“, tedy hraniční kříž. V rámci popisu umístění pouze píše, že se nachází mezi „Jungferndorfem“ a „Domsdorfem“. Také římskokatolický kněz, církevní historik a archivář Rudolf Zuber v 60. letech píše, že jde o „hraniční kámen s křížem“. S ohledem na předpokládané původní umístění kamene je ovšem jeho případná hraniční funkce poněkud nejasná. 

Kámen, jak se uvádí, zavazel při orbě, byl proto údajně několikrát přemístěn a nakonec zahrabán, a tak na dlouhá léta zmizel z očí. Po letech byl náhodně objeven a přemístěn na zahradu patřící k domu Tomíkovice 364, kde zůstal dalších několik let. V roce 2024 obec Kobylá n. V. požádala o jeho vydání a bylo jí vyhověno. Následně byl kámen předán k zrestaurování a současně bylo objednáno vyhotovení repliky kříže, který na kameni řadu let sice býval, ale s původním smyslem památky neměl patrně žádnou spojitost. Tuto repliku zhotovili učni odborného učiliště v Horních Heřmanicích. 

Na základě doporučení Národního památkového ústavu byl kámen vrácen co nejblíže místu, kde kdysi snad stával. Jelikož toto místo, jak bylo zmíněno, spadá do katastru města Žulová (tedy Tomíkovice), bylo vybráno nové umístění u obecní vodárny, která je v majetku obce Kobylá n. V. Zde vzniklo odpočinkové místo a kámen zde byl v květnu 2026 umístěn. Součástí místa je též informační tabule sdělující základní informace a též pověst o Kamenném chlapci.

Co se týče pověsti o „Kamenném chlapci“, ta je zmíněna již roku 1867 a je nezjištěnou otázkou, kdy byla poprvé ke kameni (kříži) užita. Profesor na gymnáziu v Opavě, Anton Peter, ji stručně zmiňuje slovy: „V Kobylé jednou jeden pasáček hnal své stádo na pastvu. Tam vytáhl z kapsy chléb, který mu dal jeho pán, a nespokojený s tím, že má sice chléb, ale žádné máslo, položil ho na zem, vzal bič a začal do něj bít se slovy: „Chlebe, dej mi máslo!“ Sotva domluvil, proměnil se ve vzpřímený kámen.“

Nutno říci, že tato pověst, byla mnohokráte převyprávěna a bylo na vypravěči, zda ji podal takto „stroze“, nebo nějakým způsobem „vylepšil“. Učitel Johann Spielvogel v roce 1893 pověst vypráví v tom smyslu, že onen pastýř dostal od svého pána na svačinu tvrdý chléb. Když to při svačině zjistil, rozzlobil se, hodil jej na zem a s proklínáním udeřil bičem. V tu chvíli zkameněl. Na závěr dodává: „Říká se, že místní lidé už kámen odsunuli, ale když ho znovu zkontrolovali, byl zpět na svém původním místě. Pokud se kousek kamene odlomí, na rozbitém kusu se údajně objeví kapky krve.“ Podobně jako A. Peter pojímá pověst později učitel Josef Nitsche v knize „Deutsche Volkssagen aus Nordwestschlesien“ (1928, rozš. vyd. 1930): „Nedaleko Tomíkovic jednou jeden pasáček hnal své stádo na pastvu. Když v poledne vytáhl z kapsy chléb, všiml si, že jeho pan na něj zapomněl dát máslo. Přepadl ho záchvat vzteku. Hodil chléb na zem, popadl bič a šlehal po něm jako šílenec. Celou dobu křičel z plných plic: „Chlebe, dej mi máslo!“ Sotva však pronesl poslední slovo, náhle zkameněl. Je tam vidět dodnes.“ 

Zmíněnou pověst rozsáhle převyprávěl, dalo by se říci, přímo beletristicky zpracoval, farář Adolf Rompel v díle „Sagen aus Westschlesien“. Pověst zde nalezneme pod názvem „Der Steinerne Junge auf dem Koblitzberge“. V závěru pověsti, kdy pasáček bije do chleba, můžeme sledovat, jak se postupně chlapec mění v kámen: „Při první ráně ucítil pastýř-Naz palčivou bolest v nohou, ale nedbaje na to, udeřil chléb bičem podruhé a potřetí. Nemohl zvednout ruku k čtvrté ráně, neboť během svého svatokrádežného činu zkameněl, nejprve od nohou, pak až po hruď a nakonec až po temeno hlavy, takže proměněn v kamenný sloup se již nemohl hnout.“ Když se pastýř v poledne nevrátil se stádem, šli se někteří muži podívat na Koblitzberg, kde k jejich úžasu a hrůze našli kamenný sloup, který nikdy předtím neviděli. V trávě ležela nádoba s nedotčeným tvarohem a chlebem, kolem kterého byl ještě omotán bič. Závěr povídky končí slovy: „Kamenný sloup dodnes stojí na kopci Köblitz jako památník vzdorující nepříznivému počasí a lidem je všeobecně známý jako: Kamenný chlapec.“

Je pravděpodobné, že právě Rompelovu pověst převyprávěla do kroniky obce roku 2004 tehdejší kronikářka Jana Třetinová. V části „Okénko do historie obce“ můžeme číst pověst o „Kamenném chlapci“: 

„Tento příběh se měl udát na kopci nad Liškovým, dříve Koblitzbergu. V této době byl pánem v Kobylé Koblitz, podle pověsti pán dobrý a spravedlivý. V jeho vsi byl sirotek Ignác, který ztratil rodiče ve čtyřech letech a vychovávala jej babička. Ta byla na chlapce příliš mírná, stále jeho poklesky omlouvala. Jenže i ona umřela a Ignác zůstal sám  ve 14 letech. Pán mu dal práci, stal se pasákem krav. Měl k ruce i pomocníka - psa Philaxe, dobrého hlídače. Když jednou pásl na Koblitzově kopci, přinesla mu služka Hana ze statku svačinu, kterou si zapomněl vzít. Nechtělo se mu ani pro jídlo vstát , ani služebné za ochotu nepoděkoval. Jakmile dostal hlad, šel se podívat, co dostal dobrého, ale když zjistil, že jen chleba a hrnek tvarohu, začal se rozčilovat, kde je máslo. Ke skromnosti tedy vychovaný nebyl. Začal křičet, dupat nohama a tu spatřil bič. Popadl jej, několikrát s ním zatočil a uhodil do chleba. V tom pocítil , že ho nohy pálí, stávají se necitlivými. Ještě několikrát švihl bičem a zkameněl docela. Večer se na statku po pasákovi sháněli a tu se objevil věrný pes i se stádem . Philax kňučel, smutně se otáčel a lidé šli za ním. Na kopci uviděli kámen v podobě člověka. U něho ležel hrnek s tvarohem a chléb, obtočený ještě bičem. Dnes tam stojí jako výstraha lidem, kteří opovrhují chlebem a poctivou  prací.“

Tuto pověst nalezneme též na oficiálních stránkách obce Kobylá nad Vidnávkou a na zmíněné informační tabuli.

Zde je nutné říci, že kromě pověsti o pasáčkovi, se ke kameni pojí ještě jeden, méně známý příběh - o nenaplněné lásce. Ten zapsal roku 1966 Rudolf Zuber: „U cesty z Kobylé do Tomíkovic stojí hraniční kámen s křížem, zvaný Kamenný jinoch. Pojí se k němu tato pověst. Kdysi vyrůstaly spolu jako děti jediná dceruška šoltyse v Kobylé jménem Linda a o něco starší sousedův chlapec Richard. Když dospěli, odešla Linda na vychování do kláštera a Richard šel na studie do Vratislavi. Po návratu domů byl přijat Lindiným otcem do služeb jako soudní úředník. Pak se vrátila i Linda a mladí lidé se opět spolu přátelsky stýkali jako kdysi. Bavívali se o nejvšednějších věcech a trvalo dosti dlouho, než si Richard uvědomil, že Lindu rád vidí a že se ho v její přítomnosti zmocňuje neklid a chvění. Netroufal si jí však nikdy ani slovíčkem naznačit své city. Když se jednou přece jen odvážil přirovnat její krásnou pleť k hlazenému supíkovickému mramoru, řekla mu, že jí už v klášteře říkali Lythie, tj. Kamenná (podle řeckého lithos, kámen). Richardovi se zdálo, že není krásnějšího jména na světě a začal jím Lindu nazývat. Zároveň si však uvědomoval marnost svého citu ke krásné dívce a v zoufalství si přál, aby zkameněl. Když se jednoho dne Lythii díval do očí a už chtěl vyřknout své vyznání, pocítil, jak od nohou začíná kamenět a proto aspoň rozpřáhl ruce po dívce. Tu si teprve dívka uvědomila, jak ji jinoch miloval a než zkameněla jeho ústa, políbila jej. Richard se ještě stačil usmát a zcela znehybněl. Linda od žalu odešla z vesnice a nikdy se neprovdala. Později zlí lidé urazili soše ruce, vítr a déšť smyly poslední jinochův úsměv a jen za prudkého větru je prý kolem sochy slyšet slova: Lythie, Lythie!“

Anton Peter: Volksthümliches aus Österreichisch-Schlesien - II. Sagen und Märchen, Bräuche und Volksaberglauben. Troppau: A. Peter, 1867

Heimatkunde des politischen Bezirkes Freiwaldau, Vydalo sdružení učitelů Jeseník, 1893 - z kapitoly: Domsdorf. Von Johann Spielvogel, Oberlehrer, str. 81

Adolf Rompel: Sagen aus Westschlesien, vydal L. Richter, Albrechtice, (1923): Část 2: Vidnava a její okolí, str. 171-175: Der steinerne Junge auf dem Koblitzberge

Josef Nitsche: Deutsche Volkssagen aus Nordwestschlesien, Freiwaldau, vl. nákladem, 1928, str. 65-66: Der steinerne Junge bei Domsdorf

Josef Nitsche: Deutsche Volkssagen aus Nordwestschlesien, Freiwaldau, 1930 (2. rozšířené vydání), str. 69

Angela Drechsler: Altvaterland: Urkundenregesten und zusammenfassende Gedanken über die Dorfverhältnisse im Neisser Fürstentum österr. Anteil, heute Bezirk Freiwaldau, Schlesien. II. Teil, Kommissionsverlag Friedrich Grosse, Olmütz [cca 1930] - pozn. fotografie v části „Anhang“ (příloha), str. 248: Grenzkreuz „der steinerne Junge“ am Kobelsberg, am Weg zwischen Jungferndorf und Domsdorf

Rudolf Zuber: Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava: Profil, 1966 - (pověst k obci Kobylá): str. 327-328

Státní okresní archiv Jeseník. NAD 824 | Obecní úřad Kobylá nad Vidnavkou. Kronika obce Kobylá nad Vidnavkou za léta 2003-2006

Archiv SPVKK v Aši

https://www.oukobyla.cz/obec/historie-povesti-mapa/povesti 

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Jesenik/Tomikovice.html

Vložil: Oldřich Dvořák (2026)