Solnice 0419

Tlapatý kříž z hrubozrnného pískovce. Na hlavě mimo osu vryp latinského kříže. Kříže na hlavě jsou z obou stran. Na ramenech málo znatelné menší křížky. - Pozn. Tento kříž byl v roce 2012 odcizen a na jeho místě tak dnes najdeme repliku zhotovenou z betonu.

Původně kříž stál o kus dále, v místech, kde cesta přecházela v úvoz. Důvod vzniku kříže neznáme. Předpokládá se, že pochází z 15. či 16. století.

První zprávu o kříži máme již z roku 1874, kdy jej zmiňuje v pověsti dlouholetý katolický farář v Solnici, Josef Ehrenberger. V rámci vydaného díla "Josefa Ehrenbergra Sebrané spisy zábavné v trojím oddělení" můžeme číst dlouhé vyprávění pod názvem "Zjevení u kamenného kříže na Tisové. Pověst v pověsti." Autor se zde uvádí jakožto "sídelní kanovník král. kolleg. kapitoly Vyšehradské". Ve svém vyprávění nás přivádí v místa, "kdež blízko u cesty stál a podnes stojí nízký kamenný kříž, hrubě utesaný, jemuž podobných nalézá se v Čechách mnoho. Předkové je postavili potomstvu pro paměť, že se na takovém místě přihodilo neštěstí." Ke kříži vypráví pověst o svatbě z donucení a smrti nevěsty pod kopyty koně vlastního otce. 

Kříž je také spojován s tzv. solnickým proroctvím, kdy se říká, že až kříž zapadne úplně do země, nastane konec světa. Toto proroctví uvádí již roku 1894 Alois Jirásek ve svých "Starých pověstech českých". Později jej zmiňují i další autoři (Karel Procházka, Ant. Svoboda a další).

Někdy v 60. letech 20. století kříž vyfotografoval Ing. František Číp z Prahy. O jeho fotografii kříže jej žádal v rámci dopisu někdejší lesní kontrolor z Lázní Bělohrad Jaroslav Lukeš, jenž tehdy pracoval na svém rukopise o křížích. Jak z jednoho dochovaného dopisu víme, obdržel Lukeš Čípův snímek kříže u Solnice někdy na počátku roku 1968 a vložil jej do svého rukopisu pod označením: "Kříž u Solnice v Orlických horách". Díky tomu je tento historický snímek dochován dodnes. Ing. Fr. Číp též na požádání zaslal Lukešovi jednoduchý náčrtek umístění kříže. 

Kříž byl později patrně o několik metrů posunut, s ohledem na úpravu silnice vedoucí k nádraží a do automobilky (Škoda Auto závod Kvasiny), ale stále zde zůstával. V květnu roku 2012 byl však kříž neznámým pachatelem odcizen a dosud k jeho nalezení nedošlo. V roce 2014 pak byla na místě ukradeného kříže osazena replika z betonu.

Alois Jirásek zmiňuje staré proroctví solnické: "Všechno jen do času i svět. I jeho divy přestanou. To bude, až kamenný kříž na chlumku u Solnice, jenž co rok do země o znání zapadá, všechen se v hlubinách propadne. -"

Zatím nejstarší vyprávění o kříži máme z pera Josefa Ehrenbergra z roku 1874 (viz dokumenty). Stanislav Dvořák v roce 1939 toto vyprávění - dvě pověsti v jedné - zkráceně přepsal:

"V roce 1560 prodal Vratislav z Pernštejna solnické panství rytíři Benjaminu z Vlkanova za 1600 kop a 100 dukátů klíčného, při čemž si vymínil, aby panství připadlo znovu rodu Pernštejnů, budou-li Vlkanovští majetek prodávati. Po bitvě na Bílé hoře zaplatili rytíři z Vlkanova značnou pokutu a museli panství prodati. Dostalo se do rukou Hanibala z Donína, který se netěšil pěkné pověsti.

Slečna Frebonie, poslední členka rodu Pernštejnů, která se pro nemoc nevdala, odvolala se na trhovou smlouvu z roku 1560 a podařilo se jí panství koupiti.

Po Donínovi zbyl v kvasinském a ještětickém dvoře šafář Klmoň. Byl vdovcem a s vrchností se dělil o výtěžek. Za nevěstu si vybral uhlířovu Kačenku, nejhezčí dívenku z celého kraje. Její rodiče byli šťastni, ale Kačenka zesmutněla, neboť milovala oráče Václava z kvasinského dvora. Odporovala rodičům, ale ti hleděli na majetek Klmoňův, pro ně Václavova krása nic neznamenala. Proto Václav odejel z Kvasin, ale vzkázal Kačence, že přece bude jeho.

Klmoň chtěl zatím vystrojiti hlučnou svatbu. V den, kdy se zvalo k tomuto významnému dni, přijela na panství slečna Frebonie, majitelka Solnice, a byla přivítána všemi rychtáři a konšely poddaných vesnic. I z Litohradu spěchali, aby slečnu přivítali.

Stanuli na Tisové u kamenného kříže, když zaslechli fanfáry ke Klmoňově svatbě. Pohled na kříž vyvolal v nich vzpomínku na hrad, který tu kdysi stál a z něhož zbyly pouhé trosky. Odtud také vedla tajná chodba do zámečku Vlkanovských, který byl přeměněn na hospodu, v níž později hospodařili Karmelitáni, primátor Bek a Jan Štolovský, předek akademického malíře Josefa Štolovského, rodáka z Rychnova n. Kn. Dnes je v majetku Hynka Suchánka.

Rytíř na Tisové měl krásnou dceru, která se zamilovala do sličného panoše. Předstoupili před otce, aby jim požehnal. Leč starý rytíř se rozzlobil a vyslovil těžkou podmínku: »Až sobě ve Svaté zemi zlatou rytířskou ostruhu zasloužíš a na důkaz hrdinství vous z dvaceti brad mohamedánů, tvou rukou pobitých, přineseš, potom teprve mou dceru dostaneš!« Panoš přijal rozkaz rytířův a odpověděl : »Za tři roky a tři dny se navrátím.« Ještě v týž den rozejel se do Svaté země. Otec naléhal na dceru, aby se provdala. Svolila, že v poslední den lhůty se provdá za šlechtice, kterého jí otec vybéře. Tři roky a tři dny uplynuly a z hradní brány na Tisové vyjel svatební průvod. Všichni byli v radostné náladě, jenom nevěsta se smutně rozhlížela, jako by někoho hledala. V tom plným tryskem přijížděl vstříc svatebčanům rytíř v lesklém brnění a prudce zastavil před otcem nevěstiným: »Nuže, splň, co jsi slíbil; i já jsem dostál svému slibu.« Ten však roztrpčen odpověděl: »Dcera nebude tvá.« Nevěsta na ta slova hořce zalkala: »Živou mne z tohoto místa nedostanete.« Otec pobídl bujného koně, týrané zvíře prudce skočilo a strhlo nevěstu pod sebe. Vypustila duši pod kopyty zdivočilého koně. Kamenný kříž připomíná dodnes tuto událost.

Když litohradští sedláci přišli do zámku, kněžna v několika málo minutách přijela v uzavřeném kočáře. V davu se zatajil dech, všichni očekávali milostivou vrchnost, již ještě neviděli. Když vystoupila z nitra vozu, holdovali jí všichni zástupci obcí. Byla vysoké postavy, oděná červeným rouchem spodním a modrým rouchem vrchním. Na krku jí visel zlatý kříž, na hlavě měla ozdobu podoby korunky, takže vypadala jako Matka Boží.

Odpoledne si vyšla na procházku ke kamennému kříži, kde se sešla s plačící uhlířovou Kačenkou, která se domnívala, že tu na zem vstoupila Matka Páně. Svěřila se jí se svým bolem a velikou láskou k Václavovi. Frebonie z Pernštejna jí poradila, aby při sňatku s Klmoněm řekla čistou pravdu.

Když se druhého dne konala v zámecké kapli, kterou majitelka propůjčila, svatba, odpověděla nevěsta na otázku, béře-li si ženicha z dobré vůle nebo z přinucení, určitě a jasně: »Z přinucení«. Kněz proto skončil obřad. Vtom postranními dveřmi vešla slečna Frebonie se švarným junákem. Ten přiklekl ke klečící nevěstě - bylť to milovaný Václav oráč. Oddavky začaly znova a nevěsta radostně odpovídala na otázky kněze: »Z dobré vůle.«"

Pověst, částečně pozměněnou, sepsal i František Ladislav Sál v roce 1932 pod názvem "Místo svatby pohřeb". Na závěr vyprávění píše: 

"Svatební průvod ubíral se z hradu úžlabinami, zvanými »Dolečky« do solnického kostela. Eliška jela na svém vraníku jako oběť nepříznivého osudu vedle otce na bujném arabském hřebci, kteréhož jedině on sám dovedl ovládnouti. Za nimi jel ženich s ostatními svatebčany. Jeli tiše, neboť nevěsta byla smutná.

Z nenadání zařehtal radostně Eliščin kůň, vztyčil prudce hlavu, počal jí nepokojně házeti a vzpínati se. A tu spatřili všichni proti nim přijížděti skvělý průvod, v jehož čele jel na bujném vraníku krásný muž, oděný v nejkrásnější šat, zlato, stříbro a drahé kamení. Všechno na něm jen zářilo a třpytilo se...

Eliška vzkřikla radostí, neboť poznala vracejícího se miláčka, a připomenula otci slib.

Zachmuřilo se čelo otcovo a hněv zaburácel jeho nitrem. V rozpacích a mrzutosti bodl hřebce prudce do slabin, že se divoce vzepial, bolestí uskočil stranou a prudkým nárazem srazil Elišku s koně, kteráž nenadálým pádem zlomila vaz.*)

Místo svatby byl za tři dny pohřeb ubohé Elišky.

Na nešťastném místě dal otec postaviti kamenný kříž, k němuž chodíval se denně modliti, dokud neumřel.

Po jeho smrti zůstal hrad opuštěn, až zpustl a úplně zanikl. -

*) Podle jiné verse (M. Francové z Lukavice u Rychnova) potkal je vracející se panoš jako rytíř s četným komonstvem u kříže, kdež nevěstu i ženicha silnými hřebci rozdupal. O kříži, kdež se neblahá událost přihodila, říkají lidé, že se pomalu propadá, a až docela zmizí pod zemí, nastane konec světa. - "

Josefa Ehrenbergra Sebrané spisy zábavné v trojím oddělení. V Praze. Tiskem a nákladem Cyrillo-Methodějské kněhtiskárny. 1874 - Oddělení prvé. Povídky dějepisné a pověsti. Zjevení u kamenného kříže na Tisové. Pověst v pověsti. Napsal Josef Ehrenberger, sídelní kanovník král. kolleg. kapitoly Vyšehradské, str. 5-24 

Alois Jirásek: Staré pověsti české, V Praze: Jos. R. Vilímek, [1894], str. 344

Karel Procházka: Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského, V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1910, str. 18

Rychnovsko a Kostelecko, vlastivědný sborník, cca 1923 - O pohádkách a pověstech na Kostelecku a na Rychnovsku. Napsal Ant. Svoboda, str. 287: Proroctví solnické

František Ladislav Sál: Černá hodinka, nakl. Aloise Šaška, Velké Meziříčí, 1932, VIII. díl: Kostelecko nad Orlicí, str. 244-247: Místo svatby pohřeb

Stanislav Dvořák: Pověsti Rychnovska, V Rychnově nad Kněžnou: Okresní osvětový sbor, 1939, str. 111-113: Zjevení u kamenného kříže na Tisové u Solnice. Podle Josefa Ehrenbergera M. P.

Regionální muzeum a galerie v Jičíně, inv. číslo: RU 50, přír. číslo: 13926 - Jaroslav Lukeš: Kříže evidované, nezjištěné. Prozatimní. - fotografie kříže od Fr. Čípa, vyznačení kříže na plánku od Fr. Čípa, popis (soubor složek 2)

Archiv MKS Lázně Bělohrad - korespondence J. Lukeše a Fr. Čípa, 1967-1968

Brůnová Radka a Karel: Smírčí kříže rychnovského okresu, vyd. Okr. muzeum Orlických hor a SOA v Rychnově n. K., 1997, str. 22-23 (fotografie kříže na str. 23 - autor: Josef Láska)

http://www.scrajecko.cz/index.php?page=smirci_krize/solnice - 152. Solnice (okr. Rychnov nad Kněžnou) 25.7.2012

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Rychnov_nad_Kneznou/Solnice.html#1

vložil: Oldřich Dvořák (2026)