Česká Třebová 2699

Martin Šebela, který se křížem důkladně zaobíral, o jeho podobě uvádí: "Byl přibližně 1 m vysoký, vytesaný z jednoho kusu kamene, obdélníkového průřezu cca 20 x 25 cm se zaoblenými hranami. Ve svém středu měl nevelký výklenek světlosti cca 12 x 12 cm, hluboký zhruba 8 cm, pro zapálenou svíčku. Pod výklenkem byl vytesán letopočet řezníkova úmrtí, který však neznáme. Bohužel se nedochovala žádná fotografie ani kresba, uvedené údaje poskytli pamětníci. Na základě jejich vzpomínek přibližnou podobu kříže zachytil na své kresbě Pavel Langhans."

Kříž stál na zahradě poblíž pivovaru na parcele č. 2836. V šedesátých letech 20. století byl přemístěn za vilu stojící na parcele. Kříž zmizel v květnu 1983.

První, kdo nejobsáhleji o kříži „nešťastného řezníka“ informoval, byl Jan Tykač. V periodiku Český lid (1900) můžeme nalézt tyto informace: "Jest zde též nízký kříž kamenný, ctihodného stáří. O něm vypravuje se tato pověst. Řezník jeden z Č. Třebové koupil ve Zhoři nebo kdesi v tu stranu krávu. Varovali ho, aby jí sám nevodil, že jest divoká a zlá, ale neposlechl. Když se přiblížil již ku městu, dostala se s ním s cesty na pole a tam ho utrkala. Na mezi postavili mu pak kříž.“ Ovšem kříži se velmi podrobněji věnoval již dříve, v první knize trilogie „České povídky“ s podtitulem „Národní povídky a skutečné příběhy z Litomyšle, Ústí n. Orlicí, České Třebové i okolí“ vydané roku 1882. 

Kříž a pověst o řezníkovi je též obsažena ve sbírce báchorek, bájí, pověstí a jiného vypravování lidu z okresu Lanškrounského a Ústeckého nad Orlicí „Na besedě“, jež s přispěním učitelstva okresů sebral a uspořádal Václav Zdeněk Hackenschmied a roku 1928 vydal knižně. 

Co se týče ovšem věcné stránky, tedy podoby a umístění kříže, tomu se nejvíce věnoval Martin Šebela, jež v Českotřebovském zpravodaji roku 2015 uveřejnil článek nazvaný „Kříž nešťastného řezníka u pivovaru“. Kříži se věnoval opravdu důkladně a podařilo se mu shromáždit řadu zajímavých informací, které jsou vlastně jediné, co dodnes ke kříži máme. Další text (informace) jsou tedy zcela převzaty z jeho článku:

„Když k nešťastné události došlo, byly zde jen louky a pole. To potvrzuje i Jan Tykač: „Když přicházel s kravou v tato místa - tenkrát však nebylo zde ještě ani pivovaru, ani těchto chalup - viděli jej již lidé a on na ně volal …“

Základní kámen zdejšího pivovaru byl položen v roce 1871, je tedy nasnadě, že k inkriminované události muselo dojít před tímto datem.

Po dostavbě pivovaru byl jeho pozemek od sousedních polí oddělen plotem. A právě kolen něj a o mnoho let později kolem sousední Brázdovy cihelny se dalo dojít cestou, kterou použily děti v Tykačově příběhu, až na Hory. Kříž se stále nacházel na svém místě. Kolemjdoucí se u něj občas  zastavil, pomodlil se a uctil památku zemřelého, hlavně pokud ještě žili pamětníci řezníkova skonu.

Existenci kříže na tomto místě potvrdila i paní Marie Rudolfová (*2. 3. 1897, † 11. 10. 1997), roz. Hartmanová z Tkalcovské ulice při přípravě rozhovoru pro ČtZ při příležitosti jejích stých narozenin. Vzpomínala, že jako mladé děvče pobývala za tratí, kde pomáhala při práci na otcově poli. Tehdy okolo kříže chodívala.

A jak vlastně kříž vypadal ? Byl přibližně 1 m vysoký, vytesaný z jednoho kusu kamene, obdélníkového průřezu cca 20 x 25 cm se zaoblenými hranami. Ve svém středu měl nevelký výklenek světlosti cca 12 x 12 cm, hluboký zhruba 8 cm, pro zapálenou svíčku. Pod výklenkem byl vytesán letopočet řezníkova úmrtí, který však neznáme.

Bohužel se nedochovala žádná fotografie ani kresba, uvedené údaje poskytli pamětníci. Na základě jejich vzpomínek přibližnou podobu kříže zachytil na své kresbě Pavel Langhans. 

Později, po prodeji pivovaru, vyrostla v jeho blízkosti v roce 1912 vila čp. 983 nového majitele sládka Gustava Kestřánka (dnes pečovatelský dům v Matyášově ulici).

Mezi pivovarem a vilou zůstala stále volná proluka (č. parc. 2836). Již v roce 1912 celý tento pozemek (i s křížem) zasahující až ke křižovatce dnešních ulic Farské a Pod Horama vlastnil skladní mistr dráhy Alois Kunst spolu s manželkou Annou, roz. Matzke ze Skuhrova. Manželé Kunstovi zde dali na přelomu let 1924 - 25 zednickým mistrem Františkem Holečkem postavit rodinnou vilku čp. 1152 v zadním traktu se dvěma chlévy a rozměrnou stodolou. Za domem se objevil také včelín. Celý prostor za domem sloužil jako zahrada. Úplně nahoře se nacházel višňový sad, o něco níže podél plotů pivovaru a nově vzniklé Šreflovy továrny na armatury (na místě cihelny) byly vysazeny rybízy, hrušně a jabloně. A kříž stál v zajetí rybízových keřů stále na svém místě.

Celý Kunstův pozemek sousedil se všemi dvaadvaceti domky pravé strany nově vzniklé ulice Boženy Němcové. Dnes je poslední připomínkou Kunstovy zahrady proluka nad Hýblovým domkem čp. 1407 v téže ulici, kde býval vjezd na Kunstův pozemek.

Okolo roku 1960 se toto zákoutí města začalo bohužel k nepoznání měnit. Rozrůstající se Armaturka vykoupila od manželů Kunstových střední část pozemku mezi višňovým sadem a vilkou s dolní zahradou. A právě v těchto místech stával kříž. Vše však prozatím dobře dopadlo, neboť rodina Kunstova jej včas přemístila přímo za dům, vedle včelína. Přibližně na místě, kde původně kříž stával, vyrostl později nový komín Armaturky, dodnes zde stojící. Tím alespoň přibližně známe místo, kde „náš“ řezník zemřel.

Po záboru tohoto pozemku prodali Kunstovi továrně višňový sad za vilou ing. Loma čp. 1591, na který bylo nutno docházet z domu oklikou přes křižovatku Farské ulice.

Po vykoupení třetí části pozemku zůstala Kunstovým pouze část zahrady u domku. Kříž sloužil dětem jako místo her a odpočinku, jak dodnes vzpomíná Kunstova dcera paní Dagmar Frémundová: „Jako děti jsme si na něm něco nahrály, dávaly na něj květiny i kočku, která tam sedávala, a schovávaly jsme se za něj“. Na kříž se také sedávalo místo na lavičku a rodina si jej velice vážila. Tato situace trvala až do osudného května 1983. Dne 1. května tohoto roku proběhl výkup Kunstovy vilky čp. 1152 a přilehlé zahrady jako příprava plánované demolice pivovaru a stavby nové haly k. p. Sigma. Kunstův domek byl vystěhován a bylo plánováno i přemístění kříže do náhradních prostor. Bohužel však mimo Kunstových stejný nápad dostal i někdo jiný, neboť kříž do čtrnácti dnů od vykoupení domku zmizel beze stopy. Během stavby nové haly zmizet nemohl, neboť k demolici pivovaru došlo až v roce 1985. A tak dnes existenci „řezníkova“ kříže dokládá jen ona pověst od Jana Tykače a vzpomínky nemnoha pamětníků.“

Jan Tykač: Kříž nešťastného řezníka

Před mnoha lety žil zde v Třebové řezník, který byl právě tak silný jako odvážný. Žádného dobytčete se nebál, mohlo býti sebe bujnější a divočejší. Spoutal je dovedně a vedl pak pevně mocnou rukou svou, že se mu hnouti nemohlo. Jednou koupil ve Zhoři krávu. Ale sedlák nechtěl mu ji hned pustiti z chléva a stál na tom, aby si přivedl ještě nejméně jednoho člověka, který by ji pomohl vésti. „Zde v chlévě jest kráva dobrá,“ pravil, „ale jakmile je vyvedena, jest to hotový ďábel; skáče, founí, trká, hrabe a kope až hrůza, při tom jí tekou od huby sliny a koulí očima, jako by byla pominuta. Neradím vám za celý svět, abyste se s ní jen tak ledabylo odvážil. Měl jsem ji už několikráte prodanou, ale raději mi nechali závdavek, než by se s ní vydávali do nebezpečí. Já sám ji z chléva nikdy nevyvádím.“

„I toť bych se na krávu podíval, aby nešla,“ usmál se hrdě řezník. ,.Pravím vám, kdyby v ní sám rarach seděl i s rohama, že mi musí jíti.“

Sedlák mu ještě chvíli zbraňoval a všelijak vymlouval, ale to řezníka jen více dráždilo. Ku konci zvolal skoro rozhorleně: „A když mi ji nedáte hned, tedy si ji nechte a vraťte mi moje peníze.“ To zas sedlák nechtěl, protože by se jí byl rád zbavil. I řekl: „Když tedy nechcete mé rady uposlechnouti, tak si krávu vezměte ale mou vinou to nebude, pakli vás na cestě stihne neštěstí. Pán Bůh slyší, že vás varuji: vy sám spěcháte svému neštěstí vstříc.“

Řezník vysmál se sedlákovi, dal krávě pouta provazová na nohy, aby nemohla utíkati, na hubě ji taktéž stáhl konopným provazem. Pak vzal do ruky tvrdou dřínku a vyvedl krávu z chléva i ze stavení.

Jakmile byla kráva venku, počala zle řáditi. Zařvala zlostně hlubokým hlasem jako býk, sklonila hlavu k zemi a obracela ostré rohy proti řezníkovi. Sedlák spínal ruce. „Vždyť jsem vám to povídal, proč jste neuposlechl!“ volal na řezníka.

„Ale tinti vanti!“ odvětil mu posměšně řezník a napínal všecky síly, aby zlou krávu skrotil. Sedlák požehnal se svatým křížem a vrátil se do stavení. Řezník vynaložil všechen důmysl svůj na to, aby vzteklé zvíře opanoval. Sběhlť se k tomu výjevu zástup lidu, a tu pokládal si řezník za nečest, ukázati se bojácným. Znaliť jej tu lidé vůbec, a on chtěl tím více platiti za odvážlivce a siláka. Ale nesluší se Pána Boha pokoušeti marnou smělostí a opovážlivostí. To se také osvědčilo na tom řezníku.

Pádnými ranami holí zarazil na chvíli krávu tak, že zdála se býti mírnější a krotší, a řezník dostal ji šťastně až za ves. Lidé se zatím rozešli, mysliliť, že skutečně známý silák zůstane hrdinou a vítězem. Ale již v lese začala s ním kráva znovu tancovati a uondala i ucloumala jej za chvíli tak, že se z něho jen lilo, a milý řezník počal litovati, že sedláka neuposlechl. Domů bylo ještě daleko a nikde ani živé duše. Jen s těží a nesmírným namáháním udržel krávu na uzdě; vedla si ne jako zvíře, ale jako vtělený zloboh, a nic si z toho nedělala, že jí řezník v zoufalosti své hubu tak roztloukl, až jí krev potůčkem tekla. Tím více jen se naň sápala a chtěla jej nabrati. Ubohý řezník byl již napolo mrtev. Chvílemi již klesal a jen obratností svou udržoval se na nohou, že nepadl. Také by to byl poslední jeho okamžik, to věděl. Když přicházel s kravou v tato místa, tenkrát však nebylo ještě ani pivovaru, ani těchto chalup zde, viděli jej již lidé a on na ně volal; ale každý se bál, když uzřel, co kráva dělá, a odvážlivého muže tu nikde nebylo. Lidé křičeli a spínali ruce, ale pomoci se mu báli. To divou krávu jen ještě více poplašilo. Zvedla ocas do výše, hrabala předníma nohama a řvala jako učiněný satanáš. Potom vrhla se s velikou prudkostí na řezníka. Ubožák byl již pozbyl vší síly. Když viděl, že krávu neudrží ani se jí neubrání, pustil provaz a hledal spásy v útěku. Obrátil se do pole, kráva pak rovnou cestou za ním přes oranisko. Řezník klopýtl a na první mezi sklesl na zemi. Kráva ho dohonila a vrazila ostré rohy své do slabin jeho takovou silou, že mu život roztrhla a jako zuřivec dál a dále do něho prala. Teď teprv přiběhli někteří smělejší s motykami a vidlemi a krávu zahnali. Ubohý řezník pak asi za dvě hodiny těžce dokonával.

„Bůh mě potrestal za mou hrdost a odvážlivosť,“ volal, když umíral. Ale ještě se nad ním Pán smiloval a popřál mu, že se mohl s ním smířiti. Posilnil se svátostmi na cestu do věčnosti a pak v náručí drahé manželky ducha vypustil. Na věčnou výstrahu a upomínku postavili sem přátelé zesnulého ten kříž, a žádný, kdo šel pak mimo, neopomenul se pomodliti za nešťastného řezníka.“

Jan Tykač: České povídky: Národní povídky a skutečné příběhy z Litomyšle, Ústí n. Orlicí, České Třebové i okolí, nakl. M. Knapp, knihkupec v Karlíně, 1882, díl 1, str. 22-26

Český lid, ročník IX, rok vydání: 1900 - z článku: Jan Tykač: Česká Třebová: Jména místní s výkladem a pověstmi k nim se vztahujícími. (str. 282-286)

Václav Zdeněk Hackenschmied: Na besedě: Báchorky, báje, pověsti a j. vypravování lidu z okresů Lanškrounského a Ústeckého nad Orlicí, Okresní osvětové sbory, učitelské organisace a jiné korporace, Ústí nad Orlicí, 1928

Českotřebovský zpravodaj, roč. 24, č. 9, datum vydání: 2015, str. 78-79: Kříž nešťastného řezníka u pivovaru, autor Martin Šebela. Přibližná podoba kříže na kresbě Pavla Langhanse.

https://smircikrize.euweb.cz/CR/Usti_nad_Orlici/Ceska_Trebova.html

vložil: Oldřich Dvořák (2026)